Takto jsem to nechtěl 2. kapitola

6. listopadu 2014 v 12:30 | Myschelle Tategami |  Takto jsem to nechtěl
Tákže, je tady další díl, jenž píši opět nemocná... Je mi strašně divně, ale tím vás zatěžovat nebudu... Každopádně si tento díleček užijte, chci znát váš názor : )


2. kapitola

Dei chvíli potom, co hoši odešli, usnul v Madarově náruči, což mohlo znamenat, že byl třeba jenom unavený, jenže byl stále bledý, proto ho radši ani nebudil, aby se aspoň chvíli prospal. Na učiteli se člověk moc nevyspí, ale když už spíte, tak je vám to jedno.


Sasuke a Naruto se cestou zpátky znovu stihli pohádat, jaký obor studuje Itachi, ale taky se shodli, že by nic z toho co se stalo, neměli nikomu říkat, aby nevznikaly další drby a pomluvy.
Mezitím, než se vrátili, jejich spolužáci se vsázeli o různé blbosti, proč jejich drahý učitel nepřišel a tak. Hned, co vešli do třídy, je zavalilo mnoho otázek jako: co se stalo, proč jim to tak trvalo, co bude dál a podobně.
Jediné, co se dozvěděli je, že prostě nemají chemii a že mají být hlavně potichu. Naštěstí to všem jako odpověď stačilo, ale to co se stalo potom, tomu ani jeden z chlapců kteří se 'obětovali', snad ani nevěřil. Všichni se vrátili na svá místa a začala celotřídní debata o Deidarovi a všem co s ním nějak souvisí. Už je to přes rok a nejvíc to snad řeší právě jejich třída. Je to možná proto, protože pan Namikaze byl jejich třídní učitel po celý nižší gympl, ale stejně hlavní téma byl vždycky Dei. Začaly to pokaždé řešit holky, ale kluci se k nim taky přidali, a pak to nejvíc okecávali právě oni. Při každých takových rozhovorech asi čtvrtina třídy mlčela a tentokrát mezi ně patřil i mladý Uzumaki. Z hodiny jen tak odejít nemohl, i když byla svým způsobem volná, proto si to celé vyslechl, ale jakmile se začal řešit jeho otec, naštval se, odešel za dveře a zabouchl je za sebou. Na chodbě si sedl na zem a opřel se o zeď. Začal přemýšlet, proč vůbec vypadl ze třídy. Občas to vypadalo, že to sám sobě nechce přiznat, ale z jeho táty je pedofil a všichni ho za něj budou mít až dokonce jeho života. Až za ním zase pojedou musí se ho zeptat proč to udělal. "Snad to nebude jako u soudu," přál si blonďatý klučina.
.

Hned den po tom, co to Minato udělal, ho odvezli do vazby. Potom stejně rovnou na psychiatrii, protože ty jeho kecy byly vážně blbosti. Museli to udělat kvůli několika výpovědím - nejdůležitější byla Narutova, protože on našel Deie, jak schoulený do klubíčka sotva sedí na chodbě a pláče. Bylo to pro pocit bezpečí malého blonďáčka a také, aby se rodiče nebáli pouštět své děti do školy.
Asi v polovině prázdnin při soudním procesu, kterého se samozdřejmě účastnili oba dva - Dei jako žalobník, i když ho zažalovala jeho máma a Naruto jako svědek a velká podpora. Čím víc lidí tam bylo, tím si chlapec připadal mnohem bezpečněji.
Psychicky na tom nebyl pořád nejlíp a šlo poznat, že když ho viděl, tak se mu udělalo špatně. Měl z toho velké trauma a několik psychologů to s ním rovnou vzdalo. K psychiatrovi s ním radši ani nechodili, protože prášky by si zničil své zdraví. Jim je vždycky lepší se vyhnout.
.

Blížil se konec hodiny a mladý Uchiha se šel za dveře podívat, jestli ten cvok ještě vůbec žije. A žil - hypnotizoval obrázek na stěně před sebou; má to být abstraktní malba, která vypadá spíš trochu jako nějaká čmáranice, ale on v tom prostě viděl neskutečnou bolest. Snažil se přečíst si ten podpis, co byl vpravo dole, jenže tam pořádně neviděl, proto se až po nějaké době rozhodl zvednout a podívat se. Očekával, že to bude Deiovo, protože to vypadalo jako jeho podpis, ale překvapivě to bylo jeho sestry. To by vysvětlovalo tu podobu příjmení, ale je možné, že se taky tak trápí kvůli svému bráškovi? Nikdo z jejich rodiny to nemá nějak zvlášť lehké, a když trpí někdo, koho milují, tak to mají ještě těžší. Navíc ona letos končí.
Odmaturovala a měla mít volno, ale ředitel si usmyslel, že polední dva týdny ve škole budou i maturanti. Má se pro ně konat i několik besed, pak mají jako na základkách si zkusit učit nižší ročníky, ale nikdo z toho není zrovna nadšený.
"Žiješ?" zeptal se opatrně, aby ho nijak nepolekal. Stál totiž hned za ním.
"Pomalu ne...," ani se neotáčel.
"A jsi v pořádku?" zadíval se na obrázek, před ním.
"Ne...," chvíli mlčel a znovu se posadil na zem. Sedl si přímo pod ten obrázek, jako by chtěl všem říct, že ta bolest na obrázku je i jeho a nechce, aby ho kdokoli litoval. Stejně jako Dei a Minase.
Na světě je spousta lidí, kteří aspoň jednou něčeho litovali a chtěli vrátit čas, ale to nejde. Občas přemýšlel, jestli by to celé zastavil nebo by se jen díval, jak to vůbec celé bylo. Nepochyboval, že by z toho chlapec nemohl mít takový šok a trauma, ale on se chová, jako by ho dokonce i psychicky týral nebo co. Určitě mu něco musel říct, protože žádné rány nebo modřiny neměl a na žádnou bolest si nestěžoval. Přesto se však snaží vypadat v pohodě, jenže jde poznat, že pravdou je pravý opak. Něco... nebo to bylo ve spojitosti s tím dnem, ale kolikátého vůbec bylo?
"Víš, že čím déle nad něčím přemýšlíš tím více upadáš do depresí?" Po chvíli si všiml, že ho ani neposlouchá. "Naruto? Právě zvonilo, půjdeme?" teď očekával nějakou reakci.
"Tak vezmi třídnici," nepřítomně se na něj podíval a šel napřed. Stále přemýšlel, jestli se nestalo něco dalšího ten den.

Sasuke poslechl a utíkal za svým spolužákem. Chtěl vědět, co s ním je. Celou část hodiny, co ho měl na očích, vypadal, že je v pořádku, a pak prostě odešel. Kdyby jeho otec udělal něco takového, tak by asi nechtěl o tom pořád poslouchat. Vlastně ho i chápal, navíc to není jejich věc, ale pořád nechápal, proč se doma mamka se strýčkem bavili o tom, že člověk, který omdlí, by se neměl budit. Vždyť je to blbost! Co by mu to jako mělo udělat? Nebo to je pravda a strejda ví něco co ostatní ne? Ani jednomu nedávalo pomalu nic smysl. Uchiha nechtěl pochybovat o mladém klučinovi, i když ho zrovna nemusel, ale po nějaké době, co nad tím člověk přemýšlí, mu začnou některé věci připadat divné. Věřil, že z toho má nějaké psychické následky. Věděl, že zrovna on měl taky špatné vzpomínky a s takovými věcmi se nedokázal jen tak vypořádat, ale... "No jasně!" vzpomněl si, jakým oborem se jeho bratr vyučuje.
"Co je?" podíval se na něj jako na blázna.
"Jen že Itachi studuje pedagogiku," dořekl a zase přemýšlel o Deiovi. Něco se mu na něm už od začátku nelíbilo a stále neví co.

Oba dva i s třídní knihou se blížili k učitelovu kabinetu a už slyšeli křik Narutovy mamky. Sama přiznala, že na jazyky nebyla nejlepší, ale ona neřekla ani jednu srozumitelnou větu. Opatrně zaklepali a vešli dovnitř. Kushina se pokoušela uklidnit, ale byla z toho vážně v šoku. Ze začátku to vypadalo, jako by mu Madara dělal něco nehezkého, a potom, co přišla blíž, to vypadalo, jako by na něm ležela mrtvola, protože se vůbec nehýbal.
"Tady to máš, strejdo," podal mu zeleně obalený sešit křížený s knihou.
"Díky," nemohl se ani pohnout po půl hodině s pomalu padesáti kilovou zátěží, "polož mi to na stůl," pokusil se na něj ukázat.
"Vždyť není tak těžký, Maddie," ozvala se rudovlasá žena.
"Tak si to vyměníme," ze srdce nesnášel, když mu takhle někdo říkal. Za tohle by opravdu i vraždil.
"Promiň," objala ho, aby věděl, že už mu tak nějakou dobu říkat nebude. "Asi bych měla dojít pro jeho mamču, tak se mějte," odběhla pryč a hnedka se vrátila s blondýnou, jež táhla za ruku a cosi jí naznačovala. Ovšem hned co ji dotáhla do místnosti, omdlela a svalila se rovnou na ni. "Au, zlato, ty ale vážíš víc než Dei," dodala a čekala až ji její 'zdatný' syn pomůže.
"Nechceš pomoct, mami?" zeptal se vážně blbě.
"Ne, nechci, vždyť je to jenom štíhlá ženská s mozkem pomalu jak Tsunadiny kozy, sundej ji sakra! Víš kolik váží?"
"To vážně nevím," zvedl učitelku ze své mamky, opatrně ji opřel o zeď a snažil se ji jemně probrat. Nemá dítě, proto nemůže říct, jestli by jeho reakce byla taky taková, ale tady jde viděl, že se mají rádi.
"Přijde vám, že oba dva splývají s tou vybledlou béžovou stěnou?" zamyslel se mladý Uchiha, který to všechno z rohu pozoroval.
"Mě přijde, že Dei je zelenější," ozvala se rudovlasá žena už na nohou.
Naruto je po tomhle spražil vražedným pohledem.

Povedlo se mu probrat učitelku a udržet ji při vědomí. Řekl ji, co se stalo a nechali ji vzít si k sobě jejího syna. Položila mu hlavu na klín a nechala ho dál odpočívat. Přitom se dívala z okna.
Madara to musel rozchodit, jinak by se potom už vůbec nezvednul. Přemýšlel, že je to díky tomu kabinetu. Minato tady dříve taky byl a tady se to i stalo. Ovšem se i vymalovalo a nábytek se pořádně očistil, aby to tu nebylo takové jako předtím.
"Vy dva by jste měli jít zpátky na další hodinu," zašeptala blondýna ze země. Byla velmi nesvá. Nebylo jí dobře.
"Debbie, to bude v pořádku,"žena s rudými vlasy objala i svoji skvělou kolegyni.
"Debbie? Vy se jmenujete Debbie?" žili ve svobodné zemi, ale mít jméno jiného původu bylo přísně zakázáno. Aspoň tak to Naruto četl v tom zákoníku, co si jednou nechtěně přečetl.
"No jo, já nejsem odsud," nenapadlo ji, že to bude po dvaceti letech ještě někdo řešit. "Běžte na hodinu, kluci, ať nemáte průšvih," nechtěla, aby ji viděli plakat.
"Paní učitelko," plavovlasý chlapec si před ni dřepl, "Dei bude v pořádku... s vámi bude vždycky v bezpečí," chtěl ji povzbudit a myslel to opravdu upřímně.
"Děkuji...," byla ráda, že ji řekl něco tak pěkného, ale "Já tě slyšela, jak jsi tady ječel, že je mrtvej! Slyšela to celá škola, pošuku, a to jsem ještě slyšela, že chceš jít na medicínu," byla občas trochu škodolibá a teď si to nesmírně užívala, "s tímhle se tam nedostaneš."
" :D " Sasuke tam pomalu padal smíchy a i Madarovi to přišlo velmi zábavné.
"Tak mi jdem," Naruto popadl svého vychlámaného spolužáka, vzal s sebou třídnici a vrátili se zpět do třídy, protože si tam zapomněli věci. Blížil se konec přestávky a chlapci to málem nestihli. Ale sotva co odešli, Kushině došlo, že je učí tuto hodinu ona. Proto běžela hned za nimi.
Všichni tři to naštěstí stihli, ještě před zvoněním a mohli si užít hodinu zeměpisu.

"M-Madaro, p-prosím, p-pojď s-sem," vykoktala ze sebe a po tvářích se jí začínaly koulet slzy.
Učitel se zvedl, sedl si k ní a nechal ji se o sebe opřít. "Dobrá matka trpí vždy i se svými dětmi, že? To máš tedy těžký život," nevěděl, jestli ji utěšuje nebo se ji jen snažil dostat z takové blbé nálady, ale byl si jistý, že se z toho oba dostanou. Možná později, možná dříve ale někdy určitě ano.
"K-kde je...?" zeptala se na někoho, koho teď u sebe potřebovala nejvíc.
"Já nevím," netušil ani o kom mluví.
"Nevadí," usmála se a zadívala se ven z okna na cestu. Byla od něj daleko, takže viděla park, který byl pomalu sto metrů od školy. "Proč si ho nevzbudil?" nechápala to.
"Ani nevím. Vypadal unaveně," odpověděl ji a ona ho stejně nevnímala. Duchem byla někde úplně jinde, ale část z jeho odpovědi postřehla.
"Ty víš, proč to Minato udělal?" věděla že jo, ale obávala se, že každý z nich zná trochu jinou verzi.
"Jo. Oba byli úplně na sračky, tak nechápu, že si z toho vůbec něco pamatují. I když, tu kocovinu by si asi pamatoval každej," sice u toho nebyl, ale viděl je jak před tím, tak i potom.
"Takže oba známe stejný příběh?" chtěla se ujistit, protože si nebyla ničím jistá. Ovšem jedno věděla, dokud by si uvědomoval, co dělá, tak by se to nestalo.
"Asi jo," normálně by to neřešil, ale Debbiin muž tolik nepil. On jen párkrát do měsíce přišel v takovým stavu, že si z těch dnů nic nepamatuje.
"Už několikrát jsem přemýšlela, co bych dělala, kdybych teď neučila... Co by si vůbec dělal ty?" Každý občas přemýšlí nad něčím, co by ho kolikrát normálně ani nenapadlo, ale chtěla co nejdřív změnit téma. Nepotřebovala to řešit. Jeho poznala až na vysoké, když sem přijela studovat jazyky a pedagogiku. Chtěla učit už dávno, protože chtěla zklidnit ty neustále vyrušující fakany.
"Asi psychologa, na nic jiného nejsem vyučený, navíc si tím i teď přivydělávám, navíc chemie samotná taky celkem stačí" celkem ho zajímalo co by dělala právě ona, přeci jen, je to cizinka a nikdo o minulosti jejího bratra nebo ji samotné neví a ani se neměli k žádnému vyprávění.
"Nejsou náhodou drogy chemie?" v tomto případě by ho to vážně uživilo.
"Ne. Tak a co ty? Nikdy si o své minulosti nemluvila."
"Byl k tomu i celkem dobrý důvod. Ty to máš dobrý, ale kdyby jsme s bráchou neopustili naši zem, tak by jsme museli zůstat společníky," nebyla na to hrdá, ale vyrůstali v sirotčinci a neměli dost peněz na uživení, natož ještě na školu.
"To jste byli jako oba kurvy?" Byl dost překvapen, že to řekla s takovým klidem. Ono to přeci jen pro spoustu lidí znamená skoro to samé.
"Ne. Já byla společnice... brácha prostitut. Žádné kurvy, jasné?" Když už se zeptala, tak souhlasila s tím, že by sama měla říct, co dělala.
"To je ale nelegální ve všech zemích," řekl svým pevným hlasem. V tomto byl velmi rázný.
"My neměli na výběr," otočila se k němu opatrně zády, aby nevzbudila syna, a aby se na něj nemusela dívat. "Neřeš to, prosím, ani nevím, proč jsem ti to řekla." Neví, co očekávala, ale je jí o něco líp, když je to venku. Tak strašně moc by chtěla změnit tolik věcí, ale to nešlo. Párkrát se i modlila, i když v Boha nevěří, jenom pro pocit bezpečí, jenže to jí je k ničemu, když musí ještě chránit své děti.
"Dobře, nebudu," dal ji slib, který dodrží. Potom by mohla mít vážné problémy a jemu se nechtělo neustále litat po soudech, stokrát vypovídat to samé a další otravné či úplně zbytečné věci.
"Dík," neměla mu, co jiného říct. Uvědomovala si riziko, které může nastat, když mu to teď řekla, ale věří mu. Je to rozumnej chlap a navíc by z toho nic neměl. Teď si ani není jistá, jestli jí odpověděl nebo poděkovala jen tak, protože byla úplně mimo. Dcera musí být i po maturitě ve škole jako nějakej debil, syn teď na ní leží v bezvědomí a manžel je někde v prdeli. Co víc si žena může přát? Byla unavená a vystresovaná, jen to kvůli dětem a svým žákům nemohla dát najevo. Nepotřebovala ostatním kazit náladu tou svou. Stačilo dělat, že je v pořádku a všechno bylo fajn. Nechtěla žádnou podporu, chtěla jen klid a spánek. Nic z toho si pořádně dopřát nemohla.
Cítila, jak se čím dál víc lepí na kolegu, a že už pomalu nemůže. Nakonec o něj opřená stejně usnula. Byla zvyklá z dětství, že ji uspával bratr, aby se jí spalo líp a měla hezké sny.
Tak Madara musel zůstat další hodinu ve stejné poloze. Nebylo to moc příjemné, ale musel uznat, že Dei a ani Debbie nejsou nějak zvlášť těžcí. Oba učitelé mají v pondělí tak blbý rozvrh, že musí učit první hodinu, pak až čtvrtou, potom jdou na oběd, a potom mají šestou, osmou a devátou. Mají jen pět hodin, ale neskutečně uspořádané. Uchihu to ke konci druhé hodiny přestalo bavit, opatrně se zvedl, šikovně učitelku opřel o zeď a zavolal jejímu staršímu bratrovi, aby si pro ty dva přijel. Byl ve škole ani ne hodinu a půl a už ho všechno bolelo. Navíc ještě nějakou dobu nemohl najít jeho číslo, protože si neuvědomil, že se jeho jméno píše s písmenem e. Než se mu dovolal do práce taky chvíli trvalo.
Domluvili se, že si pro ně přijede do konce vyučovací hodiny. On se jich konečně zbaví a půjde si opravovat ty své odložené písemky. A až teď mu došlo, že prváci měli první hodinu taky psát. Tak si to napíšou příští hodinu, tak jak jsou zvyklí. Má to být dopsáno v úterý, ale bude to ve středu. Nebude jediný vyučující, který bude mít menší zpoždění.
Po půl hodině se Debbie probudila, protože se jí v sedě nespalo zrovna nejlépe. Chvíli ji trvalo než se rozkoukala, ale brzy byla zase při smyslech. Vyslechla si od kolegy, že si pro ni přijede bratr a o její hodiny ať se nebojí. Taková situace ve školách není moc obvyklá, ale i učitelům se může stát, že nejsou schopni účastnit se vyučovacích hodin. Jí to bylo v podstatě jedno, hlavně Deidara by měl jet domů, ale teď ji spíš trápily obědy. Když propadnou, tak stojí pomalu třikrát tolik. A je jich celkem škoda, protože se dají jíst.
Nejspíš pak pro oba bude muset skočit, protože čím víc nad tím přemýšlela tím víc s ním chtěla domů. Syna doma v takovém stavu samotného nechat nemůže.
V takových situacích přemýšlela, proč se právě oni musí tak lišit. Ve spoustě filmů se stávají takové věci, ale v realitě je to tak neobvyklé a hlavně nepravděpodobné.
Nezbývalo ji nic jiného než sedět a dívat se jako před tím z okna. Viděla jako vždycky jenom dlouhou silnici a kousek parku, před kterým stál velký lékařský dům. Zajímavé na tom všem bylo jen to kolik aut tam projelo, a taky že tam všude venku není žádný školák. Všude jsou jenom starší lidé nebo rodiče s malými dětmi. Všude tam byl velký provoz, ale zdálo se jí, že na chodníku viděla pro ni strašně známou osobu. Chlapci dala ruku pod hlavu a otočila ho na bok, čelem ke zdi, aby se mu neleželo moc blbě na té tvrdé zemi. Potom se šla podívat blíž, ale už tam nikdo nebyl. Celý chodník se na chvíli úplně vyprázdnil. Nebyla si úplně jistá kdo to byl, ale teď už to ani nezjistí.
Rozhodla se nechat Deiovi ještě deset minut a šla doopravit své písemky. Vlastně to byly závěrečné slohy a zbývalo jich jen šest, což mohla opravit, ale neměla dost času, proto se rozhodla, že si vezme pololetní práci od nejhoršího žáka z té třídy a bude se mu smát, jak je hloupý. Někteří učitelé se tak prostě zabaví.
Madara ji sledoval už od jejího probuzení a vůbec nechápal její myšlenkové pochody. Každou chvíli se tvářila úplně jinak a při opravování chytala takové výtlemy, že nevěděl co si má myslet.
Už jen chviličku a měl by tady být pro ně odvoz, ale Bůh ví, jestli nebude mít zpoždění. Každého jen tak z práce nepustí, i když to potřebuje třeba jen na malou chvíli.
Oba tedy čekali a čmárali červenou propiskou na modře popsaný papír. Vždycky toho měli hodně na práci, ale opravování se dá brát jako relaxace, protože se na vás nedívá šedesát očí a máte na to boží klid, který je ve třídách jedině při testech. Navíc je za tohle platí, tak to zase tak hrozné není, ale to byste to museli teprve dokázat po některých přečíst.
Byla hodina a ve škole bylo téměř úplně ticho. Jenom občas šlo slyšet, jak někdo chodí po chodbách. Většinou to byli učitelé, kteří učí až od následující vyučovací hodiny nebo nejmladší studenti školy, kteří to už prostě nemohli vydržet a udělali by pod sebou loužičku. V podstatě skoro nic nejde slyšet, jen v blízkosti kabinetu to slyší každý.
Do toho naprostého ticha se opět začaly ozývat kroky. Byli dost loudavé a tiché, ale neustále se přibližovaly. Když to vypadalo, že zpomalují, zastavily se přímo před místností, kde seděli oba učitelé.
Dále se ozvalo jenom klepání na dveře a zdálo se, že ten člověk čeká jenom až se někdo ozve.
Blondýna se zvedla, ještě se pořádně neprotáhla, tak toho využila a šla se podívat, kdo to je. Kukátko na dveřích bohužel není, proto se s každým museli setkat tváří v tvář.
Pomalu otevřela, aby nevypadala jako nějaká drbna a při pohledu na něj strnula. Věděla, že se ji to nezdálo, a že to byl právě on, koho venku viděla. Nevěděla, jak má reagovat nebo co má udělat. Nebyla si jistá, jestli jej může pustit dál.
Nakonec se rozhodla ho dovnitř pustit a nechat ho říct, proč přišel a co chce. Nemá důvod se hádat, ale vyslechnout ho může.
Modrooký muž s krásnými krátkými havraními vlasy a celkem vypracovanou postavou se posadil naproti Madarovi a čekal, jestli něco řekne.
Uchiha se na něj jenom podíval a řekl: "Neměl bys být náhodou mrtvej?"
Muž před ním se dost urazil, když tohle slyšel. O jeho smrti ani on sám nic neví. "Ne, jsem živej a celej žhavej," stále neřekl důvod, proč je tady a naštěstí si nevšiml chlapce ležící na zemi. Vypadal opravdu skoro jako mrtvola, protože ležel u velmi světle bledé stěny, která se v něm trochu odrážela, ale teplotu už měl normální a netřásl se, že by mu byla zima.
Jediná žena v kabinetu nevěděla, co má říct, stále byla překvapena, že někdo jako on za nimi přišel, ale litovala, že si ráno s sebou do školy nevzala ten popcorn. jejich rozhovor stál opravdu za to.
"Tak, kde si, sakra, byl?" okamžitě z něj začal tahat informace možné i nemožné.
"No, jak bych to řekl..." zapomněl to.
"A proč si tam byl?" stále pokračoval.
"Prachy!" Tato věta vyřeší každý problém.
"Tak proč nejsi mrtvý?" stále mu to vrtalo hlavou.
"Protože mě nikdo nezabil?" Netušil, jestli tak moc chce jeho smrt nebo mu moc nechyběl.
"Teď já, teď já," Deiova mamka se hlásila jako o život. Když viděla, že může mluvit, tak spustila: "Kde máš ty peníze? Kolik to je? Dostanu od tebe nějaký dárek?-" nestihla doříct větu, páč návštěvník už hledal v šuplících izolepu. "Tak já radši mlčim, OK?" nic z něho nevytáhla.
Byl něco jako starý dobrý známý, ale údajně ho opravdu někde zabili. Neměla důvod se ho bát, i když párkrát už dělal vážně nebezpečnou práci. Snažila se mu důvěřovat a mít s ním dobrý vztah, ale chtěla strašně moc dárek. Některým ženám prostě nestačí narozeniny, Vánoce, Mezinárodní den žen a svátek matek. Nebyla náročná, ale on ji už pár věcí slíbil a většinu nedodržel.
"Promiň," vrátila se ke slohům a nechala ty dva, ať melou pantem dál. Vyzpovídat ho mohla potom.
Pracovala, ale i přes to se je snažila poslouchat, chtěla se dozvědět, jestli má něco na svoji obranu, protože se mu pak chystala říct pár nehezkých slov, ale jako první musí počkat na bratra. Má jako vždycky zpoždění, jenže co chcete se šéfem magorem? Člověk se občas diví, že své zaměstnance pustí pryč nebo, že je nechá skončit dříve.
Dodělala posledních pět pololetních prací a nevěděla, co dál má dělat. Jedním uchem poslouchala ty dva, jedním okem sledovala syna, spícího na zemi, kterého si snad pán nevšiml. Jako malého si ho choval a říkal něco jako, že tento chlapec si zaslouží v životě to nejlepší a tak. To ovšem neví, co všechno blonďáček za celých svých třináct let stihl zažít.
Zazvonilo na konec druhé hodiny a zeměpisářka se vrátila do svého kabinetu. Jenom pozdravila a hleděla si svého. Z muže, který seděl kousek od ní, neměla nejlepší pocit a jejich vztah taky nebyl nějak zvlášť skvělý. Stačilo dělat jakože tam není a mohla si vychutnat svoji vlastnoručně dělanou bagetu. Ráno měla malou snídani a už ji dost vyhládlo. Navíc měli dvaceti-minutovou přestávku a ta je na svačinu určená.

I Sasuke s Narutem si pohli se sváčou, chtěli se totiž jít podívat, jestli je Deidarovi líp. Kdyby mu bylo vážně dobře, tak by ho potkali na chodbě v chumlu terciánů, kolem kterých teď prošli, jenže tam nebyl.
Chlapec s onixovýma očima nevěděl, proč pořád chodí tam a zpátky zrovna za ním, ale zajímalo ho, jak na tom je. Navíc jeho mamka to vážně zabila, a ještě k tomu ten tón, a to jak to řekla. Prostě skvělý.
Oba tedy opět došli k těm osudným dveřím, znovu zaklepali a vešli. Slušně pozdravili pána sedícího vedle Madary, protože ho nikdy neviděli, tak se snažili, vypadat slušně, protože tam měli své příbuzné a namířili si to rovnou ke spícímu klučinovi. Když spal, byl opravdu roztomilý, ale jeho nepřirozená barva to trochu kazila. Dei nikdy nebyl nějak extra tmavý nebo světlý, ale Uchihové oproti němu byli bílí jako stěna.
Stále tam spal a vypadalo to jakoby se tam o něj nikdo nestaral nebo ho nikdo ani nehlídal, ale přišel s lehkou mikinou kolem pasu a ta se mu ve spánku nějak povedla rozvázat a přikrýt se jí, takže na něj moc dohlížet nemuseli. A taky se snažili, aby si ho jejich drahá návštěva nevšimla, ale teď už o něm asi ví. Nikdo to radši nekomentoval a nechali je tam až do další hodiny. Přeci jen je hezké, že má takové kamarády, že se za ním přijdou klidně i jenom podívat. Blížilo se další zvonění a kluci museli zase jít. Tentokrát měli matematiku, proto se ani moc nehnali, ale mít z takového předmětu Jiraiyu je i na konci školního roku vážně nezvyk, protože taky učí základy společenský věd a když byli ještě na nižším gymplu tak s ním měli i občanku, což minulý rok bylo pomalu něco jako sexuální výchova. Nic nenadělají s tím jaký je, ale aspoň je hodný.
Došli do třídy, sedli, nachystali si věci a čekali na svého trošičku perverznějšího učitele.
Mezitím do toho kabinetu došel i Orochimaru, který byl nejspíš u Tsunade a Jiraiyi a zeptal se modrookého muže na to samé jako Uchiha: "Neměl bys být mrtvej?"
"Nope."
"Tak ne," bylo mu to jedno, ale byl i ve zprávách, tak se jen zeptal.
"Jo, a slyšel jsem o tom, co se stalo Deiovi. Kdy sakra?" moc o tom nevěděl, ale zajímalo ho kdy, protože teďka někdy vyhrabal útržek z novin, kde o něm bylo napsáno, ale datum tam nebyl.
"5. května, krásný to den."

~

Vím, jsem mrcha... no asi tak, Narashi mě opravdu potěšila a taky mi zvedla náladu. Mám taky dvě otázečky:

1. Co je 5. května?
2. Kdo si myslíte, že je ten modrookej krasavec. Zatím nemám pro něho jméno, ale zajímá mě jakoby jeho role v této povídce, např.: učitel, což není pravda, ale blbej taky není.
 


Komentáře

1 Narashi Narashi | Web | 6. listopadu 2014 v 18:00 | Reagovat

Awwwww ^_^  zas to bylo parádní, ale proč tak krátké? :O chudák Deíček, muj miláček, chudinka :/
Budou to jeho narozeniny! :D určitě, teda snad jo :D ale docela by to dávalo smysl, že by chudinka dostal místo hezkého dárku k narozeninám jednu ošklivou zkušenost :D
Je to strašně zajímavý, hlavně jak je Deidara ještě maličký,já jsem zvyklá na něj spíš jako na dospělého svůdníka, ale tohle je úplně něco jiného a je to zajímavé :D
Absolutně netuším jak to bude pokračovat -__-
A ta nová postava, modrooký? :O vůbec mě nenapadá kdo by to mohl být :X Snad to bude Madarův milenec z mládí co patřil k nějaký tajný organizaci, ale nakonec ho zabili? Nevím, nechám se překvapit :D
Jsem opravdu moc ráda že jsem ti zvedla náladu! ^_^ A tím ti chci i poděkovat že jsi zavítala ke mě na blog, plný těch největších slátanin! :D
Takže, ehmmm.. šup s dalším dílem, Narashinka bude čekat :3

2 Myschelle Tategami Myschelle Tategami | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 18:57 | Reagovat

[1]: Jj, narozeniny a s tim modrookým ses částečně trefila, ale jen trošičku... muhehehe

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Děkuji za návštěvu a brzy se vraťte!