Takto jsem to nechtěl 1. kapitola

29. října 2014 v 16:45 | Myschelle Tategami |  Takto jsem to nechtěl
Jak jste si asi všimli, tak jsem stávkovala, tzn. byla jsem opět nemocná. No, je tu další povídka, která bude mít hodně kapitol. Přeji pěkné počteníčko. :D


1. kapitola

Každý den stejný, škola stále nudnější a našeho blonďáčka to přestává bavit. Školu měl rád, ale koho by bavilo celý den sedět, když nic neděláte? Blíží se totiž hlavní prázdniny, na které všichni čekají. Ještě se dopisují různé pololetní práce, ale jinak tam jsou úplně zbytečně.
Toto je třetí rok, co se dostal na gymnázium v Konoze a nic moc. Na základní škole to nebylo o moc lepší. Často to vypadá, že by šel nejraději rovnou na vysokou, ale tam by ho nepustili kvůli věku a prozatím i nedostatku vzdělání. Dei je velmi chytrý chlapec, který to může dotáhnout opravdu daleko.


Ráno, jako každý všední den si musel nachystat učení. Mohl to dělat vždy den předtím, ale to se mu nikdy nechtělo. U něj občas platí pravidlo: co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek. Ještě si musel do batohu sbalit španělštinu a měl hotovo. Tento jazyk si vybral sám a bavil ho, jenže na učitele, kterého měl z tohoto předmětu minulý rok, nemá nejkrásnější vzpomínky...
"Dei, pohni nebo přijdeš pozdě!" zařvala mamka ode dveří. Ještěže se za týden nebudou učit a nebudou si muset chystat žádné věci.
Máma je máma, tohle se nikdy nezmění. Nevadí mu to - je rád za svoji skvělou mamču a velkou ségru. Hlavně se mu líbí, když ho všichni oslovují Dei. Význam není nijak skvělý, ale zní to pěkně.*
Dei tedy pospíchal dolů, aby ji nenaštval, protože Deidara přeci jen po někom musí být tak výbušný.
Sestra je taky taková, ale rodině by nikdy neublížila. Navíc ještě chodí do školy s ním. Máma jakožto učitelka musí být ve škole o něco dřív, proto jezdí autem, ale dům opouští jako poslední, aby se ujistila, že je všechno vypnuté a hlavně že je zamknuto. Minase s bráškou občas chodí pěšky, ale samozdřejmě se také často nechávají svést. Jsou dny, kdy jdou radši po svých, protože to je zdravé a aspoň trochu pokecají, když doma nemají čas. Musí pomáhat, protože táta je pryč. Řekli jim, že odjel pracovat do zahraničí, aby měli víc peněz, ale to nevysvětluje to, proč se jim ani jednou neozval. Peněz mají opravdu víc, ale nějaký ten dopis nebo alespoň zprávu mohli dostat. Vypadá to, že na ně po dvou letech úplně zapomněl.
"Deidaro, dělej!" zařvala sestra už poněkud naštvaně. Nechtěla na něj křičet, ale ona si dnes nemohla dovolit přijít pozdě, proto taky jede s mamkou. A chlapce nepustí nikam samotného. Po minulém roce nikdy a nikam. Od té doby také chová nenávist k jednomu jistému nejmenovanému, bývalému učiteli. Doma i ve škole se to hodně řešilo a řeší se to doteď. Ovšem bez Deie. Nikdo mu nechtěl přivolávat špatné vzpomínky, ale na to asi jen tak nezapomene.
"Deidaro!" už docházela trpělivost oběma blondýnkám čekajícím na svého příbuzného.
Dei vyběhl z pokoje a upaloval dolů jak jen mohl.
"Jsem tady!" prohlásil jako malé, šťastné dítě a šel se obout.
Všichni tři vyšli ven, zamkli dveře, branku a vydali se rovnou ke svému autíčku. Je přibližně staré jako náš třináctiletý blonďáček, ale pořád vypadá jako nové a překvapivě ještě jezdí. Jde vidět, že to auto patří ženě, a že je velmi opatrná.

Cesta většinou trvá tak dvacet minut. Bohužel mají školu přes celé město.
Každý den ráno nikdo nemá co říct a odpoledne rozebírají i to, co dělali minulý týden, to byl taky důvod proč všichni mlčeli a koukali se všude kolem sebe. Řidička se ovšem soustředila na cestu.
"Mami?" ozval se opatrně chlapec, aby ji nevylekal a oni pak nevpálili do stromu. Párkrát podobné věci hlásili ve zprávách a on nebyl zrovna velký optimista.
"No?" čekala, co chce, protože ten kdo z nich nejméně mluví je právě on.
"Je pa-" ani nedostačil doříct svoji otázku, když mu do ni skočila sestra.
"Madara všude straší nejdýl a hlavně jako první. Tedy až po školnících, očividně má velké problémy ze spaním," odpověděla na jeho nedořeknutou otázku, jako by uměla číst myšlenky. "Hlavně když je mezi prvními ve škole už v pondělí, je vidět, že si to ve škole vážně užívá." Proti němu nic neměla, věděla, že naučí, ale zkoušení nesnášela. Občas měla problémy s vyjadřováním a prostě se zasekla. Věděla odpověď, ale prostě to nemohla říct.
"Tak dík," radši se k tomu dál nevyjadřoval.
Tím jejich rozhovor skončil a zase nastalo ticho.
Zastavili u školy a spěchali dovnitř. Nemuseli, jen chtěli.

Mlčky tedy došli do školy a Dei si to rovnou namířil do kabinetu pana učitele Uchihy Madary. Není moc obvyklé mít tak rozdílné předměty jako je chemie a psychologie, ale oboje naučí a taky je ve škole něco jako poradce. Jak výchovný, tak i prostě poradce.
"Na některých gymnáziích s obecným zaměřením je takový člověk dobrý, protože vám může poradit z čeho maturovat nebo kam se vydat dál. Jsou lidé, kteří už dlouho dopředu ví, jakou cestou se vydají, ale jsou i tací, kteří v tom stále nemají jasno a mají ani ne za rok maturovat. Gympl vás dobře připraví na vysokou školu, jenže většinou když nepůjdete dál, tak zůstanete bez práce, protože nemáte v podstatě žádné zaměření." V každé třídě pronesl tento krátký proslov, aby někteří byli trochu motivovanější se učit a překvapivě to i zabralo. Ne moc, ale 'andílci' už tolik nerušili a začali dávat o něco víc pozor.
V kabinetu s ním sídlí i Orochimaru, ale jeho příjmení si nikdo není schopný zapamatovat, i když to jsou jenom čtyři slabiky. Už nějakou dobu má na starosti tělocvik, ale od samého začátku tady učí biologii. Popíše a vysvětlí látku tak, aby si to co nejvíc lidí zapamatovalo. Třídy, které učí, mají nejlepší výsledky na celé škole.
A aby se ti dva spolu nenudili, tak jim tam šoupli Uzumaki Kushinu. Zeměpisářka a tělocvikářka - děvčata přeci jen preferují spíše ženy. Navíc se pořád usmívá a vyzařuje z ní tolik pozitivní energie, že ji nemůžete zazlívat, když vám dá horší známku, protože ona vám dá šanci si ji opravit. Tu špatnou nesmaže, ale připíše vám tam tu lepší a tím zlepší průměr. Lepší a zajímavější učitelku na zeměpis prostě nikde nenajdete.
Je to normální žena jako každá jiná, ale ona má opravdu překrásné rudé vlasy, a tím se od ostatních trochu liší, protože to není obvyklá barva. Nejzajímavější ovšem je, že stále nešediví, když je její syn takové číslo.
Ti tři dohromady si celkem rozumí a hlavně to jsou fajn učitelé. Přísní ale fajn.

Klučina se zastavil před kabinetem a chvíli přemýšlel, jestli to není zbytečné, ale patnáct minut čekání na hodinu je celkem dlouhé. Dneska přijeli o něco dřív než normálně. Zaklepal a zkusil otevřít, jestli tam vůbec někdo je. Klika povolila a on nakouknul dovnitř. Byl tam naštěstí jenom pan Uchiha. Ani nebyl překvapený, že opravuje písemky, když nemá co dělat. Chemik a psycholog - divná kombinace, ale ve svých oborech je opravdu dobrý. Ale proč zrovna chemie to nikdo neví. Asi ho hodně bavila. Každého baví něco jiného, za tohle ho nemůže nikdo odsuzovat.
"Dobrý den," pozdravil jako slušně vykovaný člověk. Nechtěl dělat mámě ostudu.
"Dobrý," ani se nemusel podívat, aby poznal, kdo přišel. Poslední dobou tady býval skoro každý den.
"Neruším?" zadíval do těch pomalu červených papírů.
"Vůbec ne... tak co tě trápí?" odložil hromadu testů a téměř vypsanou červenou propisku - on má největší spotřebu -, "ale nemám moc času, tak si trochu pohni a posaď se," ukázal na židli naproti. Oběma zbývalo asi deset minut.
"Děkuji. Mám jednu otázku," sedl si. Nevěděl jak to říct, aby se sám moc nenaštval, protože nervy nemá zrovna nejpevnější.
"Tak povídej," čekal, co z něj vyleze. Občas má až převratné otázky. Jde poznat, že je tady něco, co chce hodně vědět, ale neví, jestli se na to má zeptat, proto má kolem toho hodně otázek.
"No... jak bych to řekl? Tohle mě popravdě žere celý ten rok od toho..." zaťal pěsti. Možná je právě toto ta věc. "Proč já?! To si nemohl ošukat synáčka?! Vždyť má i ženu!" popadl ho velký amok.**
Madaru tato otázka celkem šokovala, ale musel přiznat, že on to být nemusel a netuší, co se zrovna jemu honilo hlavou. "Uklidni se. Vím, že to není zrovna příjemné, ale já vím proč ty," prohlásil jako by nic. "Asi se ti to nebude líbit, ale vyslechni mě," šikovně ho chytl, nechtěl totiž tady mít v okně díru o tvaru a velikosti židle. "Minata na střední... no, prostě na tom byl hodně špatně a on potřeboval něco jako pomstu, tudíž ti udělal to, co mu dělal tvůj otec, asi by se radši pomstil jemu, ale on byl rok pryč a ty jsi dost mladé maso-" radši ani nepokračoval, když viděl jeho výraz.
" O.\ ) " chápal, že se učitel snažil trošku zastat svého spolužáka a kamaráda, ale proč mu to nikdo neřekl? Proč skoro nic neví o svém otci a proč se to všechno dozvídá od něj? Jak to, že to ví právě on a k němu se to dostalo snad jako k poslednímu? Dokonce má pocit, že jako malý slyšel něco podobného řešit rodiče s Minase. Ona je o pět let starší, takže mohla být vždycky o něco déle vzhůru.
A samozdřejmě, že tady opět nebyl táta, aby mu pomohl. Prostě zdrhl a nechal ho trpět za něco, za co vůbec nemohl.
"Dei?" čekal na jakoukoli reakci. "Dei?" zamával mu dlaní před obličejem. Chlapec pomalu pět minut zíral na židli před sebou.
"M-můj... f-fotr je... takovej kretén!" zařval na celou školu a rozplakal se. Musel se hodně ovládat, aby nebyl moc sprostý, a aby ničím naházel. Řev naštěstí přehlušil zvonek. To jen škola hlásila, že za pět minut začne první hodina.
"To bude dobrý," vzal si ho k sobě na klín, aby jej mohl obejmout. Potřeboval to. Stačí mu jenom vědět, že má někoho na koho se může obrátit.
"Za chvíli by jste měl jít do třídy. Už bude zvonit," nechtěl ho nijak zatěžovat či otravovat. Navíc by mohl mít problém, kdyby nepřišel na hodinu, ale chlapci se ani nechtělo slézt. Pan učitel je celkem pohodlný.
"Mají psát pololetku, myslím, že jim můžu dát pár minut navíc na doučení," vždycky chodil v čas, ale když se psal nějaký velký ohlášený test, což byli jen čtvrtletní a pololetní práce, tak jim dal vždycky pár minut před tím než přijde, protože někteří se to naučí až pod tlakem.
"A na co?" vyzvídal, co ho bude za dva roky čekat.
"Kyseliny a hydroxidy," odpověděl na tak zajímavou otázku.
"Ale to jsme se učili i my minulý rok a zbytek jsme dobrali letos," divil se, že by se prváci teprve učili to, co on v sedmé třídě.
"Učí se podrobně o zástupcích, vzniku, využití a o dalších s tím souvisejících věcech, ale ty máš dobré známky, určitě to pro tebe nebude moc těžké, navíc je to opravdu lehké... Tedy pro některé," dodal tiše, jako by to mělo být strašně těžké učivo.
"Pane učiteli?" pokusil se získat si zase zpátky svoji pozornost.
"No?" nenapadalo ho nic, na co by se mohl ten malý blonďáček ještě ptát.
"Nepřipadáte si trochu jako pedofil?" zajímala ho jeho reakce. Trochu se bál, že mu něco udělá, ale stále není hodina a na chodbě je hodně lidí. Krom toho nejsou příbuzní a jako známí se nedají považovat.
"NE," řekl s naprosto kamenným výrazem, který stál za všechny prachy.
"Já vím," bylo mu o něco líp, "vy mi nic neuděláte, že?" zeptal se až trošku naivně. Ovšem doufal, že on by mu nemohl ublížit.
Mezitím znovu zazvonilo.
"Měl by si jít do třídy," mohl by ho na chvíli uvolnit z hodiny, jako spolupráci s jiným učitelem, ale otázka je, jestli by to vůbec prošlo.
"Já tam nechci," nalepil se na něj a začal tiše brečet. Nepotřeboval, aby o tom kdokoli věděl. Nechtěl být za usmrkánka a navíc nevěděl, jak má říct, že ho několik spolužáků šikanuje. Bál se jich a nejhorší na tom je, že zrovna tuto první hodinu sedí všichni kolem něj.
"Ještě chvíli tě tady nechám, a pak tě dovedu do třídy," chlapec se mu zdál trochu vystresovaný, proto ho tam pár minutek nechat mohl, navíc moc učitelů nechodí se zvoněním.
"D-dobře," on se jich strašně bál a nikdy se jim neměl jak bránit, proto musel přijít na to, jak zůstat mimo celou hodinu. Za školu vážně nechtěl, požádat o přesazení v půlce hodiny by asi neprošlo a sednout si jinam jen tak nemůže. Z toho všeho se mu začalo dělat zle. Dál skoro ležel na tom pohodlném těle pod sebou a byl rád, že alespoň u někoho jako je on pokaždé najde útěchu. Má k němu mnohem blíž než k vlastnímu otci, který stejně zdrhnul. "A kde je pan Orochimaru? První hodinu máme mít s ním," divil se, že by zrovna on nebyl ve škole.
"Byl tady asi před půl hodinou, pak ještě někam šel, tak nepočítej, že by ta hodina nebyla.

O patnáct minut později:

"Nejste trochu naštvaný? Deset minut po začátku hodiny by žáci měli zajít pro učitele, případně za zástupcem," bylo to takové školní pravidlo, které se případně řešilo neomluvenou hodinou.
"Nejsem, spíš mám pocit, že se jenom hádají, kdo půjde." U tříd, kde učí, to je úplně normální.
"Ale neměli nad tím v tom přídě přemýšlet už od osmi? Vy vždycky chodíte včas," tak přesně, až je to občas i děsivé. Hlavně když je venku bouřka a on přijde do třídy se zvoněním a zablesknutím blesku. To se párkrát stalo.
"Měli, ale to se asi učili," doufal. "Nejsou nejspolehlivější, ale uvidíš, že přijdou," věřil jim, protože v té třídě má i snad slušného synovce.
"Pane učiteli..., mě bolí hlava," byl by neskutečně rád, kdyby to byla výmluva, jenže ho opravdu dost bolela. Dokonce i trošku zblednul.
"Ukaž," sáhnul mu na čelo a bylo celkem teplé. "A chceš zavolat domů?" každý komu není dobře, může jet domů, jen potřebuje, aby si pro něj někdo přišel.
"N-ne, já to tady zvládnu." Jediný kdo si pro něj mohl přijít je strejda, ale ten a pracuje, a pak nejstarší bratranec, on byl ale taky nemocný. Nechtěl je otravovat. Věděl, že tu bolest má vsugerovanou, a že pak bude stačit jenom trochu vody a čerstvého vzduchu. Nechtěl simulovat a ani lhát, jenže to je poslední hodina, při které bude muset sedět mezi všemi, co ho zrovna nemusí, proto je i celkem rád.
"Vážně? Víš, že můžeš domů. Navíc dneska nic nepíšete, takže o nic nepřijdeš," v podstatě mu to bylo jedno, ale bylo to taky pro jeho zdraví.
"Já budu v pořádku, pane učiteli," snažil se ho přesvědčit, i když čekal, že něco udělá.
"Co máš na pití?" Když jde o hlavu, tak vždycky pomůže se napít.
"Vodu," pověděl už skoro mimo.
"Tak se pořádně napij, pomůže ti to," čekal, až se chlapec zvedne pro své pití v batohu u židle, aby mohl otevřít pořádně okno.
Oba udělali to, co měli v plánu a vrátili se do stejné polohy. Madara však ještě začal chlapce hladit po tváři.

Mezitím ve třídě, kam měl jít Madara učit:

"Nemá nějak zpoždění?" zeptal se velmi inteligentně klučina s blond vlasy.
"Ne, je čtvrt hodiny po zvonění a on nemá zpoždění." odpověděl mu nadšeně černovlasý chlapec sedící vedle něj.
"Ale někdo by pro něj měl dojít, už jsem ho ve škole dneska viděla," přidala se k nim tiše dívka s podivně světlýma až bílýma očima.
"A mělo to být před pěti minutami, tak Sasíku, jdi pro strejdu," přidala se blondýna s culíkem.
"Ale proč já?!" Vždycky musel on, jakožto synovec učitele.
"Protože si jediný, který u něj zvládne aspoň trošičku zmírnit trest, když se naštve, proto tam půjdeš," vysvětlil Naruto.
"Ale to není důvod!" bránil se Sasuke. Nechápal, proč tam není schopný nikdo dojít. Normálně to dělá služba, ale ani jeden z nich není ve škole.
"Tak jinak, jste příbuzní, tak padej pro něj nebo ti urvu koule!" naštvala se růžovovlasá holčina z první lavice.
"Tak já jdu, no," rovnou to vzdal, protože zrovna tyto části svého těla měl vážně rád.
"Jdu s tebou," přiřítil se za ním Uzumaki, když už byl pomalu na chodbě. "Vždyť vysrat se na všechno není tak těžké."
"Tak pojď a mluv slušně," zavelel Uchiha. Měl pocit, že si je strýček jenom zkouší. V tom případě neuspěli, tak snad nebude naštvaný.
"Sasuke?"
"Hm?"
"Kde že má Madara kabinet?" po pěti letech si to nebyl schopen zapamatovat, a to má jejich drahý učitel stejné příjmení jako jeho kamarád.
" -.- Na stejném místě jako tvoje máma," něco si pro sebe zamumlal.
"Co že jsi to říkal? Já tě tak trošku neposlouchal." byl chvíli mimo a celé mu to nějak uniklo.
"Na úplně stejném místě jako žena, která tě porodila," znovu si cosi zabrblal. "Tak už víš kde?"
"U mámy na kolotoči," prohlásil vševědoucně.
" -_- Aha," popadl blondýna za ruku a táhl ho do kabinetu. Nehodlal ty jeho výplody poslouchat.
"Sasuke?"
"Co zas?" Musel se hodně ovládat, aby ho nechtěně nešťouchl ze schodů.
"Proč nemají kabinety rozdělené podle oboru?" Konečně řekl něco chytrého.
"Tak to vážně nevím, asi ty kabinety nesou dostatečně velké."
"Jop. Půjdeme po škole na rámen?" zase myslel na jídlo. Chodili spolu vždycky v pondělí a ve čtvrtek po odpoledku.
"Ne," naposledy odmítnul asi před třemi lety, jinak to brali automaticky.
"Proč? Vždyť je to na mě," zesmutněl. Byl zvyklý, že tam byl vždycky s ním a sám si tam připadal trochu blbě.
"Bráchovi skončila škola a dneska po škole pro něj jedem," viděl ho vždycky o víkendu jednou měsíčně. A taky na různé svátky a tak, ale to mu prostě nestačí, když je pořád dělí pomalu stovky kilometrů. Konečně přijede domů. Na některých vysokých školách začínají později a končí dřív.
"Dobře, to nezní jako výmluva. Ale nevadí ti, že ti říká bráško?" U nich doma ho potkal jenom párkrát, ale takového bratra by chtěl taky, i když 'bráško' zní celkem pěkně jenže poslouchat to i v patnácti, je možná trošku blbý.
"Mě je jedno jak mi říká, ale jakmile mi řekne 'malý, pošetilý bráško', tak bych ho nejradši zabil." Takové věci nesnáší. Není dospělý, ale není ani malé dítě a pošetilé už vůbec ne.
"A co vůbec dělá?" pokaždé mu unikl jeho obor. Normálně to neřeší, ale teď si na to vzpomněl a celkem ho to zajímá.
"Vysokou... um... s nezapamatovatelným oborem...," sám to nevěděl. Itachi je druhý rok na vysoké škole a jeho malý bráška neví, jakým oborem se vyučuje.
"A nemůže to být třeba obor ekonoma či jak se tomu říká?" nic jiného ho nenapadlo. Jen prostě řekl jeden z těch těžších předmětů, které pro něj byly jako nic. Na jejich gymnáziu naštěstí nic takového neměli a obávali se, že by tohle učil taky Madara. Ty nehorší předměty má vždycky on.
"Ne, tohle ne, ale když nad tím tak přemýšlím, tak by mě celkem zajímalo... Vždyť já ani nevím, čím chtěl být Itachi jako malý," uvědomil si, že to nikdy nějak zvlášť neřešili.
"Hej, Sasuke, není to náhodou o patro výš?" zeptal se opatrně, kdyby to tak náhodou nebylo. Měl totiž pocit, že když chodil za mamkou, tak to bylo vždycky úplně nahoře.
"Je," nafoukl se a táhl svého spolužáka do schodů nahoru.
"Dorazili jsme na místo!" zařval nadšeně na celou školu. "To já ne," schoval se za mladého Uchihu, který zrovna klepal na dveře kabinetu. Oba vešli dovnitř, protože bylo otevřeno a mají dostat učitele do třídy.

"Dobrý-" Uzumaki chtěl pozdravit, ale to co viděl ho celkem šokovalo.
Deidara stále seděl Madarovi na klíně a nechal se konejšit, až téměř usnul. Bohužel to vypadalo jinak, než jak to doopravdy bylo.

"N-nerušíme, strejdo?" tohle vůbec nečekal.
"Ani ne," udržoval Deie stále vzhůru. Chtěl ho jen uklidnit, ale málem ho uspal.
"Měl by jste jít k nám... učit chemii..., pane učiteli" blondýn byl z toho trochu v šoku. Nedovolil, aby mu znova někdo ublížil.
"Řekněte svým spolužákům, aby byli v klidu a o přestávce mi doneste třídní knihu," nepřestával chlapce na sobě hladit. Před nějakou chvílí si všiml, že je ještě bledší než předtím, proto ho chtěl tady nechat. Sám by tu být ale nemohl.
"Dobře, tak mi asi půjdeme do třídy," chlapci se dali na odchod.
"Naruto...," blonďáček na učiteli se pomalu zvedl a trochu se protáhl.
Jeho otec mu hodně ublížil, ale on a jeho máma mu pomohli a pomáhají mu i teď, pokaždé, když potřebuje pomoc, jsou tady, ehm, kluk a paní Uzumaki. Je to skvělá rodinka, i když se občas taky pěkně naštvou.
"No?" věděl, že bezdůvodně by se nezvedl, navíc mu taky přišel dost bledý než když ho viděl ráno na chodbě. "Je ti dobře?" zeptal se starostlivě. Měl ho rád a doufal, že mu nevadí jenom proto že je jeho syn. Chtěl mu pomoct, ale nemá jak. Do kriminálu se mu zrovna nechce.
"Celkem jo." Celý ten rok na tom nebyl zrovna nejlíp. Žádné své pocity nezvládl udržet, proto se třeba v průběhu hodiny prostě rozbrečel. Možná by mu bylo o mnoho lépe, kdyby si ho nikdo nevšímal, jenže oni ho litovali. Samozdřejmě tady byli i lidé, kteří na něj byli naštvaní, protože byl středem pozornosti. Sice to tak nevypadalo, ale on neskutečně trpěl. Od toho dne se bál. Všeho. Snad jenom doma, když se zamkne, tak si teprve připadá v bezpečí. Nechce tím nikoho zatěžovat, ale ta vzpomínka, ta bolest, ten strach. Nedokáže se s tím vypořádat. Téměř u nikoho nenašel potřebné pochopení. Potřeboval by někoho, komu se stalo to samé, ten by ho chápal ze všech nejvíc, protože by věděl jaké to je. Nikomu v životě by nikdy nepřál nic špatného, ale je opravdu jediný? Možná i ano, přeci jen většina učitelů to má v hlavě v pořádku. Snad.
"Vážně? Nevypadáš tak," věděl, že mu není dobře, možná se mu udělalo špatně právě z jeho táty. Není příjemné když váš příbuzný, někdo ke komu jste vzhlíželi udělá něco takového. Stydí se za něj, nedokázal mu odpustit a už mu ani neodpustí. Byl rád, když ho jednou za měsíc mohl navštívit, pořád je to jeho táta, stále ho má rád, ale udělal něco neodpustitelného někomu tak citlivému. Vždyť je to ještě dítě. Není sice nejchytřejší, ale zákony zná dobře. Sám si jednou nechtěně všechny zákony přečetl.
"Jo, je mi skvěle," zašeptal a sesunul se k zemi. Byl úplně vyčerpaný. Navíc ani nevěděl, proč se zvednul.
"E?! On zemřel, on je mrtvej! Pane učiteli, dělejte něco!" začal panikařit. Je to skvělý kámoš, ale jakmile se něco stane, on vám opravdu nepomůže.
"Jak může být mrtvej, když dýchá, ty pitomče!" praštil ho po hlavě starší spolužák. "Vždyť to vidím až odsud a ty jsi hnedka před ním!"
"Aha, tak sorry," cítil se trapně.
"Jenom omdlel," ohlásil jim starší Uchiha.
"Heh," blbě se usmál. "A ty nic neuděláš, Sasu?"
"Já se jenom řídím tím, co nám říkají každý rok: Když se něco stane, skočte pro učitele, který je nejblíž. Takže, strejdo, oživuj," bál se chlapce probudit. Doma párkrát řešili, že jsou i případy, kdy by se právě člověk, který omdlel neměl budit, aby z toho neměl šok a podobné věci. Nechápal jaký to má na to vliv, ale radši to přenechá někomu, kdo ví, co dělat. V psychice a podobných věcech se vůbec nevyzná. Ale nohy by mu zvládnul zvednou taky, aby se mu pořádně prokrvila hlava.
Deidaru nemá zrovna v lásce ani se spolu nebaví, jenže ten rámenožrout ho má rád a nechce mu nijak ublížit. Nerad by ho totiž ztratil. Každý aspoň trochu inteligentní člověk by si zvládnul vyvodit, že k sobě něco cítí, ale ani jeden si to nepřizná. Dokonce i táta mladého Uchihy si toho všimnul, ale radši se k tomu nevyjadřuje. Je to těžký, když oba vaši synové jsou na kluky. No jo, měl se víc snažit.
"Teď by jsme ho měli nechat být, za chvíli by se mohl probrat," posunuli k němu židli, aby mu mohli podepřít nohy, nehodlal je celou dobu držet, "vy jděte do třídy, řekněte, že nepřijdu a buďte zticha, já tady budu muset zůstat s ním." Nejradši by ho odvezl domů, jenže to jen tak nemůže. Aby se neválel po zemi, vzal chlapce do náruči a posadil se. Postaral se, aby měl nohy pořád o něco výš. Koneckonců, když je člověk v bezvědomí, tak si celkem odpočine.
"Dobře, tak se postarejte o Deie a nashle." Sotva vyšli ze dveří, začali se radovat, že nebudou mít chemii. Naruto byl na ni úplně blbej a Sasukeho moc nebavila, i když mu šla.

Madara usoudil, že nejlepší bude počkat, až přijde jeho máma z hodiny a rozhodne se jestli ho zaveze domů a vezme si volno nebo nechá svému svému bratrovi, případně jeho synovi. Mohl mu zavolat, ale nechtěl ho rušit v práci. On sice není zákonný zástupce, ale když si pro nemocného žáka může přijet babička, tak proč ne i strejda?

~

* dei = bahno
** amok - záchvat vzteku
 


Komentáře

1 Narashi Narashi | Web | 4. listopadu 2014 v 17:12 | Reagovat

Hééj to je hustý :D! totálně mě zničila Narutova věta - Vysrat se na všechno není zas takovej problém- úplně přesně znám jeho pocity! :D a chudák Deíček, snad se z toho chudinka vzpamatuje T_T

2 Myschelle Tategami Myschelle Tategami | E-mail | Web | 5. listopadu 2014 v 9:42 | Reagovat

[1]: Děkuji. :) Naruto je takovej, a když jsem to psala, tak jsem taky nemohla a o Deie se nemusíš bát, přeci bych nenechala moc trpět zrovna jeho *nevnímá, že ho nechala znásilnit učitelem Špj*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Děkuji za návštěvu a brzy se vraťte!